YO'TULL

Věk:

5 687 let 

Pohlaví:

Žena

Rasa:

Ork x člověk

Schopnosti:

Zručnost ve zbraních na dálku i na blízko, nemá problém použít obojí v boji. Nejraději se však obrací k těžkým zbraním, např.: kladivo, palice, sekera, atd. Tak též vyniká v lovu, nedělá ji problém přišpendlit cokoliv a kohokoliv. Také ne jednou donutila, aby se ji poklonila zvěř ke špičkám prstů u nohou, bývají často jejími společníky, tak též pod jiným jménem jako známí obětní beránci, vhozeni k tomu, aby sloužili. Pod jejím vedením se usídlilo nemálo potvor, dlouholetá zkušenost s jakýmkoliv tvorem, (avšak stále je pro ni obtížné se vyvarovat násilí.) V tuto chvíli, i když spíše již delší dobu, ji následuje šest zlovlků, (dva z nich jsou určeni k jízdě, čtyři ostatní více k boji.) 

Povaha:

Ve zdejších zemích se najdou kde jací lidé, snad ani ne to. Mezi nimi zapadají i různá obludária, co mluví, chodí a dýchají. A v této kategorii se na chvíli zdržíme. Jelikož na tomto onom místě se zrodila Yo'tull. Žena, co by vám zvládla utrhnout cokoliv a nemyslím tím jenom jablka. Po zelené kůži se najde i špetka krve, co byla prolita. Přičemž se kdo kdo zalekne tváře a raději se rozmyslí to, jestli se vůbec začít s touto osobou bavit. Ale i přesto, že těchto pár rysů dostatečně vykresluje samu o sobě Yo'tull, tak vám řeknu, že to ani zdaleka není. Přiměřeně má svou linii vyměřenou a určenou tak, aby určila, kdy by se jen obtížila k tomu, aby zakročila cestou ,,useknu ti jazyk.'' Dělá to málo kdy a málo komu, jelikož pak jsou nemilé následky. Ve většině se její druzi snaží o krveprolití, pomstu či samo o sobě zabíjení, ano, ne moc pěkných slov, avšak v této chvíli až příliš známých. Ona se však narodila taková jiná.. Avšak pro ni se nevyplatilo ,,být jiný.'' Milost, odpuštění a rozhodnutí se jako způsobem inteligentním je ji mnohem sympatičtější než bezmyšlenkovité řvanice, co jsou často doprovázeny s několika ostrými švihy sekerou. Na rozdíl od ostatních se ve své straně se dosti vyzná v tom, co jim dali zdejší za úkol. Sice to stojí půdu a život, aby se spokojili s tím, co mají, ale nemyslí si, že sloužit zlu je něco, čím by se chlubila. Zdržuje se toho, nerada se vyjadřuje. Více méně, i přesto, že ji uvidíte, tak se zdá být i celkem děsivá. Přece jen živě vidět někoho, kdo měří nějakých 189 centimetrů není nijak moc veselé či usměvavé. Ale i přesto by nezvládla ublížit bez úmyslu či důvodu, zde si můžete vydechnout. Avšak ne tak zhurta! Vždycky se naskytne situace, kdy by někomu vrazila. I když, dobrá, možná ne tak často. I přesto, že vzhled by mohl klamat, tak vlastně Yo'tull není tak špatná. Spíše se snaží vypudit ze sebe to nejlepší, co může. Sice beznadějně, jelikož v ní dřímá ještě ta šelma, co by nejraději vyškrábala oči, ale přesto si nemůžeme jen tak vytvořit obrázek o ničem. Ve své dobrosrdečnosti, štědrosti a dobrým vlivům se více vyjadřuje, ať už to má teda vypadat jakkoliv. Také se v její maličkosti naskytne pud starostlivosti, ochranářství a mateřství. Určitě ji nepochopíte poprvé, ale možná se to podaří po několika dalších pokusech zjistit, že nemyslí to s vámi nijak nenávistně, myslí to jen z čistých důvodů bez klamů a zbytečného kecání nad horkou kaší. To je však, jestli se k ní zrovna pokusíte přátelit. A pokud ne, čekejte ještě horší a mnohem zajímavější původy toho, jak vzniká tato očekávaná nenávist, co by vás nejraději roztrhla vejpůl. K takovým těm, co by ji raději škodili nebo jen otravovali by klidně řešila i jednoduše. Vrazit mu jednu do břicha, pod bradu a do terče, jako je přinejmenším rozkrok, bolí to a to dost. Ale musíte uznat, že ,,jak ty ke mě, tak já k tobě'' má aspoň nějakou myšlenku. 

Minulost:

Začněme tím, že v tomto pradalekém dějství se ocitla válka mezi lidmi a orky, možná to nebylo ani tak daleko od toho, co se na této zemi ukázali různé velmoci. Každý si chtěl najít svou půdu, svůj lid a ten domov, který jim byl kdysi odebrán, byla tu naděje pro každého, ale ne všichni si ji zasloužili. Museli za to bojovat, trpět a bít se až do posledního dechu a kapek krve, nebylo to příliš pěkné období, ale kdo by se divil? Vždyť zlo a dobro teprve rozkvétalo a již každá strana věděla, kam jít, aby jejich obyvatelstvo bylo v bezpečí a mimo vše, co by ji mohlo smést a vhodit zpět tam, odkud přišli. Ale ještě než se zem rozdělila touto zdí, tak se zde našli ti, kdo rádi se vznesli nad ostatními svými trofejemi, tím, jak druhé mučili, zabili a občas i znásilnili. Otec Yo'tull nebyl výjimkou, dělal to samé, co jeho bratři. A ano, oni byli ti, co všichni dělali to, co bylo již zmíněno a opravdu, vůbec nikoho nešetřili. Od mužů až po ženy a odtud, se také odvíjel život, co jim měl přinést dar. Matka Yo'tull neměla vůbec šanci se bránit, natož si získat štěstí na svou stranu, nepřálo ji to a ani v ten den. V tehdy se pochopilo dost na to, aby se zasvětila do kolektivu, jako jedna z těch, co by jim rodila děti. Ale nedožila se toho, aby jich měla pět. Na svět přivedla jen jedno, holčičku, jménem Yo'tull. Zrůda, kterou přijali mezi sebe. Avšak život pro ni nebyl obzvláště v představě toho, že bude probíhat velice milosrdně, zaslepeně a s láskou. Každým dnem musela bojovat ke své dokonalosti, aby ji nesnědli. Jo, myslíte si, že je to vtip. Bohužel, ani zdaleka nebyl. A snad ani nikdy nebude, když slyšela tolikrát tu ozvěnu, že si ji dají do oběda jako předkrm. Přece jen žít jako kříženec nebyla zrovna sranda a pozor, k tomu ještě jediný, který se zvládl ubránit svým předchůdcům! Ano, našli se i tací, co by svou rodinu zabili za to, že nejsou ,,čistí.'' Někteří šli pomalu a jiní rychleji. Ze dne na den se potomstvo šplhalo k nějakým menšinám, kolem desítek, které tentokrát zastihla matka štěstěna a oslavila je tím, že budou trpět ještě delší dobu. Avšak ke konci dne zbyla jen ona, osamotě. Učila se přežít, na dětství si ani nevzpomněla, žádné totiž ani neměla. Být či nebýt, existovalo pro ni jen a pouze to slovo, které tímto začínalo. Být a přitom dýchat v tomto vzduchu napětí, potu a několik splašených kapek krve, co se linuly z útrob úst druhých. Karmínová barva se linula po jejích tvářích. Usadila se na to stejné místo, přímo na pahorcích, kde visely její nohy ze skal. Měsíční svit osvětloval tváři, která netušila, jestli se má zlobit nebo přímo veselit. Myšlenka bloudila od jedné dál, narážela či se i schovávala za tou druhou, snad jen aby ji to nenapadlo. Ani zdaleka neplánovala skočit, natož přestat žít. Líbilo se ji to. Ale bylo to něco víc? Jistě, bylo to pěkné. Avšak muselo tu být něco víc. S vlčím vytím se pootočila. Ruka se projela po rukojeti až k ostří, kde sama pocítila štípající pocit, pořezala se přímo do krve. Skrze listově zelenou kůži se zjevila karmínově vybledlá barva, tekutina, kterou moc dobře znala a cítila ji snad i na kilometry daleko. Prohlédla si nově nabitou ránu. A v tu ji trklo. Nápad, který se zdál natolik šílený, ale dosti úspěšný k tomu, aby se zrealizoval. Nehodlala již čekat a utápět se v moři myšlenek. Musela jednat. Volba, snad dostatečně špatná k tomu, aby ji vyhodili z vlastního domova. Pomáhat bylo něco, co se zdálo býti správné. Jenže stát se jedním z nich? Z těch vyhnaných? A prohánět se prérií? Ne, nepřála si to. Jenže viděla daleko lepší budoucnost, snad i tu, která by ji konečně ulovila něco jiného, než jen chudáka k obědu. Již nikdy by se nevrátila domů, do své osady, kde snad trávila celý svůj život. Avšak nový obzor ji čekal. Ona jej chtěla najít, objevit a čapit do svých rukou. Přišlo ji to jako něco, co by ji mohlo dodat něco více. Tento smysl život se ji zdál, že bude nová stezka. Postupem času se ji to povedlo. Zvládla cokoliv, co by se druhým zdálo přímo neuvěřitelné. Zlo, které konalo dobro ve svém spějícím smyslu. Poupě rozkvétalo a obohatilo nevědomé tváře tímto světlem, snad nově či znovu nalezeným. Líbilo se ji to. Tento život konečně spěl ke smyslu. I přesto, že to byl teprve začátek a musela si zvykat na to, že končetiny se jen tak nesekají a jazyky jen tak neřežou, mohla učinit změnu. Nastolit něco, co bylo již dlouho mrtvé. Ale nešlo to jen tak lehce. Proto si našla i své společenství, monsta, která by ji chránila. Zůstali s ní až do smrti, společníci, co sloužili své paní. Zlovlci, ti co se proháněli nocí a vyli na měsíc. Ti prvně ji vyzvali k tomu, aby učinila nemožné. Bylo těžké je přimět, aby se přidali na její stranu. Jenže s disciplínou a respektem se podmanili. A ne jen jeden, ale přímo několik z nich. První následovníci jejího druhu, budoucnosti, o které se nikomu nezdálo ani v těch nejživějších snech, ale toto již nebyl sen. Byl to cíl, úkol, který musel být splněn. A přitom to jen bylo 5 687 let, co se dostavila na tento svět. Sice nebyla zrození andělské či ďábelské, ale tušila, kde bylo její místo, teď již si s tím byla jista. Plně tušila, že za své činy bude pykat. Ale teď ji to bylo jedno. Král či nekrál, on tuto zem nikdy nevedl a nikdy vést nebude, teď již ne. Osud polapila do vlastních rukou a hodlala s ním zatočit, ať už po dobrém či po zlém. Zde, se naskytla šance. Zde, byla naděje. Zde, započal život.